Chléb vždy hrál v Německu ústřední roli jako základní potravina a vyznačuje se dlouhou a mnohostrannou historií. První důkazy o pečení chleba na území dnešního Německa lze vysledovat až do období neolitu. Během této éry se základní placky vyráběly z divokých zrn.
S progresivním zemědělstvím a pěstováním obilí, jako je pšenice a žito, se výroba chleba stávala stále sofistikovanější. První pekařské cechy vznikly již ve středověku a stanovily přísné předpisy pro výrobu chleba. Povinné bylo například používání specifických druhů obilí a dodržování stanovených rozměrů a tvarů chleba. V průběhu staletí procházela kultura chleba v Německu neustálým vývojem. Vznikly různé druhy chleba, které byly přizpůsobeny příslušným regionálním podmínkám a preferovaným chutím. Například pumpernickel je charakteristický chléb z Vestfálska, zatímco černý chléb je obzvláště oblíbený v jižním Německu.
Industrializace v 19. století znamenala významný zlom v dějinách chleba v Německu. Implementace parních pekáren a strojní výroby zefektivnila a zlevnila výrobu chleba. To vedlo ke zlepšení dostupnosti chleba pro širokou populaci. 20. století bylo ve znamení dalších proměn německé chlebové kultury. Zavedení nových obilnin a pečicích technik vedlo k ještě větší diverzifikaci druhů chleba. Kromě toho se do Německa stále častěji dostávalo pečivo z jiných zemí, které obohacovalo místní chlebovou kulturu.
Dnes je chléb stále ústředním prvkem německé stravy. Rozmanitost druhů chleba pokrývá různé chuťové preference a potřeby lidí. Chléb je nedílnou součástí německé kuchyně a konzumuje se k snídani, obědu i večeři.
Souhrnně lze konstatovat, že chléb má v německé kultuře a historii hluboce zakořeněný význam. Symbolizuje vitalitu, prosperitu a pohostinnost.